Po škole...

9. května 2015 v 11:52 |  Dospělost
Milý Deníčku. Nenapsala jsem už extrémě dlouho a mám na to právo. Neměla jsem do teď vůbec čas kvůli cestování mezi zeměmi mě známými a nově poznanými.
Tak abych začala od první země, kterou jsem navštívila ještě o prázdninách...

EGYPT
Ano, Byla jsem v Egyptě. Bylo to ještě o prázdninách a do této země jsem se dostala díky Vin, která ejště na hradě vyhrála za nevíc bodů v soutěžích zájezd pro 3. Tak tedy vzala mě a Merovola. Bylo to tam oprevdu nádherné, všude samý písek a velké teplo. V den, co jsme se z Kotle pomocí přenašedla přesunuli na místo poblíž hotelu, na mě padla taková horda světla, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Přece jenom... na Islandu nebo v Belgii, kde jsem byla kolikrát za babičkami je noc stejně dlouhá jako den, a není tu tolika tepla.
Hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl vlastně až na nás a personál uplně prázdný. Mohli jsme lítat po celém hotelu bez toho, aniž by si někdo ztěžoval. Ten hotel měl dva bazény. Jeden byl veliký a hluboký, druhý byl menší a mělčí, spíš jen tak pro relax a nebo pro malé děti. Dále tam pak byla jakási velká jídelna, že které jsme viděli na bazén, palmy a v povzdálí na písečné duny. Hotel nejspíš nebyl moc daleko od pouště.
První den byl takový spíš seznamovací se s okolím budovy a personálem, který byl milý. Jelikož je v Egyptě taky jiné časové pásmo než v Anglii, měloto na mě dopad a hned další den jsem zaspala začátek výpravy na lamách k pyramidám. Ale o nic jsem nepřišla. Vedoucí hotelu byla hodná a přemístila mě na místo, kde byl průvodce, Vin a Merv u velké krabice a baštili egyptské pochoutky jednu za druhou. Ach deníčku... ani nevíš, jak skvěle v Egyptě vaří. Jsou to lehká chutná jídla, po kterých hned nevyhládne. A hlavně jsou nejspíš i zdravější než to, co se obvykle udává v Kotli za jdlo a kdoví, jestli to vůbec někdy vidělo přírodu.
No... Jak jsem se s tou paní přemístila, průvodce mi udělal prohlídku pyramidy zvlášť. Nikdy jsem nevěděla, že si egypťané do hrobek schovávají i pohlady zpoustu váz. Zajímalo by mě, proč to tak v tehdejších dobách dělali. Možná na to jednou i příjdu, ale to se ještě uvidí. :D Po prohlídce jsme pak jeli zase na lamách zpátky do hotelu a tam jsme pak měli volný program. Jelikož bylo vážně teplo, tak nám nic jiného, než si pořídit tříšť u baru a skočení do bazénu nezbylo.
Další a tedy poslední den jsme pak měli možnost se jít podívat na trhy. Páni, tolik krásných věcí jsi Deníčku ještě neviděl... Přes lehké, jemné a kvalitní oblečení po šperky, nádobí, sošky, vodní dýmky, ovoce a oříšky. Na těchtot trzích ve mě vzrostla nakupující nálada a utratila jsem tam zhruba 80 liber. To se mi ještě nikdy nepovedlo :D . Ale obchodníci byli milí. Jenom někteří na mě divně zírali... možná pro to, že jsem blondýna a v okolí Egypta asi žádná blondýna nikde moc není. Pamatuju si, jak mi jednou mamka říkala, že jí chtěl někdo od dědy koupit za 4 velbloudy :D . Nevím ale jestli to bylo v Egyptě nebo někde jinde.
Po obědě toho dne jsme se už balili a přemístili se zpátky do Londýna. Egypt mi bude vážně chybět, ale co s tím nadělám? Třeba si tam ještě někdy jen tak pro zábavu zajedu.

ČÍNA
Nějakou dobu po Egyptě a asi 2 týdny po prázdninách mě taťka, jako dárek k narozeninám, vzal na měsíc do jedné z nejzajímavéších zemí na světě. Do Číny. Taťka mi řekl, že bych si měla užít nejen cesty přenašedlem a nebo se přemisťovat, ale abych využila i to, co stvořili mudlové, a tak jsme se tedy rozhodli, že do Číny ( lépe řečeno do Pekingu) poletíme letadlem, a v Pekingu nastoupíme na vlak, co nás odveze do vyšší nadmořské výšky a do malé vesničky s názvem Haix. Cesta vlakem byla vážně moc zajímavá, protože jsme projeli kolem několika rýžových polí, čajových plantáží a vším možným. V den, kdy jsem přijela jsem se seznamovala s okolím a lidmi, co taťku vřele uvítali i objímáním. Když jsem se ho ptala, jakto, že je tak populární řekl jenom jedno. Že zachránil v téhle vesnici několik domů od úplného shoření. Poznala jsem tam spoustu dobrých a hodných lidí. Ono to asi málokdo ví, ale číňané jsou vážně pohostinní a jsou vám schopní nabídnout všechno.
Třetí den, co jsme se doseznamovali jsme se s pár lidmi vydali na 5 denní výpravu do hor. Svou sovu jsem radši nechala ve vesnici, aby jí v horách něco nevystrašilo a nebo nesežralo. Narazili jsme tam na několik jezírek, na sníh v září! a i na pár vichřic a bouří. Bylo to opravdové vzrůšo. Navíc, když jsme měli jeden malinký mudlovský stan, který byl tak pro 8 lidí a nebyla tam ani koupelna. To jsem trošku proklínala. Ale i tak tam byla zábava, když tedy vyškrtnu ten zápach zpocených těl, lítání komárů kolem uší a popálení nohou od jakýchsi neznámých rostlin.
Jo, bylo to tam vážně úžasný. Mám pocit, že odteď mám na cizince jiný pohled, než jsem měla před několika lety. A cestování mě taky chytlo. Což mi připomíná.. Že jsem z číny mohla vzít větší množství čajů a pak to využít při otevření čajovny. Ale to už je jedno.
Kdybych měla shrnout mou výpravu do Číny, není co vytknout. tolika zábavy a dobrodružství jsem už dlouho nezažila. Nebo zažila, ale trochu jiným stylem... třeba jako Uniterum. Na to se mi ale vzpomínat nechce.

BELGIE
Ano, i tam jsem se od září objevila. Jela jsem totiž do Bruselu za babičkou. Dlouho jsem jí neviděla a ona mě taky ne. Naposledy prý viděla z rodiny Sam, který u ní byla tak před 14 dnima. Jelikož babička žije sama a už je opravdu stará na to, aby si doma pořádně uklidila a vyházela věci, co nepotřebuje, nabídla jsem jí pomoc. Uklízela jsem asi 2 dny v kuse, dokud nebylo všechno nádherně lesklé, uklizené a srovnané jak se patří.
V tu dobu, co jsem uklízela u babičky jsem taky venku před domem potkala mojí asiatskou kamarádku z dětství. Je to mudla a je asi o rok-dva starší než já. Prý teď učí někde na škole. Trošku taky hudrovala nad tím, jak děti nechtějí nic moc dělat. Je to fakt, mudlovské děti jsou dost líné. Neříkám, že všechny, ale většina jo.
Vlastně jsem zapomněla dodat i to, že se tam ukázal můj strejda, který taky měl v plánu u babičky uklidit. Jsem ráda, že jsem ho předběhla a měli jsme čas na to, se spolu nějak pobavit nad šálkem čaje o mé a Saminy čajovně. Prý se pracuje na stavbě. Už se nemůžu dočkat, až se podívám na naší čajovnu zblízka.

ISLAND
Když jsem navštívila svou babičku Reed v Belgii, napadlo mě, že bych se mohla zase ukázat i u babičky na Islandu. Ta už nemá byt jako babička v Bruselu. Má svou chaloupku, kde žije sama ještě asi se dvěma psy. Ale ty jí s úklidem a vařením nepomůžou. Říkám si, že babička Gudrun je mi bližší než babička Reed. Možná to je tím, že s Gudrun jsem vyrůstala od malička do 5 let. Ach jo.. nezapoměnu na ten rok, co se tam rozhodla jet se mnou i Sam a vážně jsme si to tam s ní užily. Máchaly se v potoce, trhaly kytky a honily motýly.
Když jsem dorazila na Island, narazila jsem tam na mamku s malým Axelem. Byla jsem ráda, že je po nějaké dloué době vidím. Můj malý bráška mi opravdu chyběl. Vlasně už ani nevím, kolik mu pomalu je. Zhruba 6, jo, vlastně je mu 6. Už chodí dokonce i do školy. Ach jo... tak strašně moc to utíká, až mi je z toho do breku. Můj protivnej bráška, co mi vytrhával samou láskou vlasy v náručí už umí psát, číst a zvládá i pár lehkých příkladů z matematiky. Nevěřímtomu.
Po nějaké době, co jsme se s mamkou a Axelem sešli u babičky, tak se tam objevil i taťka a po dlouhé době jsem zase měla pocit, že je rodina pohromadě, jak má být.
V tu chvíli došlo i na to, jak jsem se měla na hradě a jak dopadly moje známky z OVCÍ. Mám pocit, že dopadly nad míru dobře a naši byli spokojení. Měla jsem totiž jenom samá N a V. Jedno V bylo z přeměn, což mě opravdu těší. Na škole jsem se chtěla začít zajímat i o zvěromágství. Profesor mi to slíbil, ale potom mi nějak v sedmáku ty hodiny dost odpadaly a na vyučování látky mimo osnovu nezbyl vůbec čas.
Taky se mě naši ptali, co já a kluci, jak to s nimi mám. No, řekla jsem jim, že jsem jich pár měla. Ale asi nikdy jim nepovím to, že se jednou stala nehoda a já otěhotněla. Pomyšlení na to mě vždycky ničí. Mrzí mě, že to, co jsem nosila jsem nechala zabít, ale přece jenom, necítím se jako dospělá. Pořád jsem dítě i přes to, že mi je... uh... možná 19? Ani svůj věk už nevím. Je to se mnou už hrozný.
Jediný co jsem rodičům řekla o klucích řekla bylo to, že radši zůstanu sama a už žádnému klukovi ubližovat nebudu, protože vždy, když jsem se s nějakým rozešla, byla to hlavně moje vina. To už si na triko brát nechci. Myslím si, že i pohledy některých lidí mi říkají, jaká jsem vlastně hrozná, namyšlená a já nevím co všechno. Možná to je i pravda. Možná jenom na první pohled vypadám mile, ale jinak jsem mrcha. Ale to se ještě uvidí.


Před asi dvěma týdny jsem se vrátila zpátky do Londýna. Teď už je celý zasněžený a prázdný. Docela mi je líto toho, že nejsem na hradě. Ráda bych viděla zase profesory, známé tváře, chtěla bych zase upomínat lidi za porušování řádu a chodit po večerkách a hledat něco, co by mě mohlo nějak zaujmout. Teď už ale vím, že se na hrad nejspíš nevrátím. Byl by tam akorát další krk navíc, a tím pádem i víc práce pro skřítky. Navíc jsem, zjistila, že se na hradě objevila inspekce a podle nich je prý hrad na rozpadnutí. Tomu se mi ani věřit nechce, ale musím to tak nějak odkývat s nimi. Od té doby, co umřel pan ředitel Brumbál je hrad bez života. Langdom se navíc skoro vůbec neukazuje. To Brumbála jsem kolikrát potkávala na chodbě když jsem byla menší... Kdoví, co se s hradem bude dít dál. Doufám, že se na hradě neobjeví někdo jako před x lety rudí, co hledali jakésy vejce a kvůli němu zemřelo i pár studentů.

Za nedlouho už budou Vánoce. Už jsem stihla i nakoupit dárky pro mé přátele, kterým můžu věřit. Pro Vin, Merva, Ammy a Alice. Snad se jim ty knihy a ostatní věci budou nějakým způsobem líbit. Ale teď už deníčku dopíšu, protože mě bolí ruka z toho, co všechno jsem ti musela napsat a také kvůli tomu, že mi dochází inkoust. Doufám, že ti budu moct zase po nějaké době napsat.
 

Zápis x - poslední zápis na hradě

20. března 2015 v 22:35 |  7. ročník
https://www.youtube.com/watch?v=lJqbaGloVxg
Milý Deníčku,
Je to už 8 let, co chodím do Bradavic, potuluju se po chodbách, sedím na schodech a šklebím se na každého druhého studenta, co kolem mě projde. Jenže tyto časy už pro mě končí. Tedy tady, na této posteli, v tomto pokoji, v Mrzimorské koleji. Mám z toho smíšené pocity. Všeho tady mám už po krk, ale zárověň mi to všechno bude moc chybět. Ale než se dám k děkovačce, tak bych mohla shrnout pár věcí, co jsem tady na hradě zažila.
Úplně jako kdyby to bylo včera, co jsem se objevila poprvé na pozemcích Bradavic a začala svůj dobrodružný život začínající přímo tu. Když jsme všichni prváci jeli vlakem, pamatuju si,že jsem nikoho moc neznala. Jenom mou starší sestřenku Sam, co se mě ujala a na hradě mi všecno ukázala a vysvětlila. Vlastně co si tak pamatuju, jediný, kdo z mého prvního ročníku doteď vydržel ve škole je Gian. Sice je několik ročníků níž než by měl být, ale pamatuju si jeho obličej z lavic v prváku.
Po roce jsem pak poznávala lidi, se kterýma jsem si začala být blízká. Poznala jsem například Jacoba Samese, který je teď kdoví kde. Nebo Matta Blacka, Nell Colliar, Spencer (příjmění si už nepamatuju), Hayley a hromadu dalších. S některými jsem zažila spoustu zábavy a jsem za to moc ráda. Měla jsem chvíle, kdy jsem měla chuť se někde ztratit a už se neobjevit. Někdy se divím, že se se mnou vůbec někdo na hradě chtěl bavit.
Dále si pamatuju, že byla nějaká epidemie zelené plísně, ke které jsem vařila lektvary, aby se nakažení uzdravili. Tu plíseň přenášeli zvířata, tak se museli dělat ploty a stavět je kolem lesa. Byla jsem jedna z těch co ty ploty hlavně stavěla a připevňovala do země. Myslím, že na mě v jednu chvíli chtěla zaůtočit nějaká laň, naštěstí tam byl nějaký profesor co jí uspal. Byla to těžká doba.
Nějaký ten rok dál, co jsem měla prvního kluka (myslím, že se jmenoval Jerry Dorn, taky už ani nevím, kde je mu konec) a byly prázdniny, Začali se stěhovat do Kotle lidé z Obrtlé ulice, protože ta se uzavřela kvůli nevím čemu. Byl tam chlap, kterého bych poznala ještě teď, protože to, co způsobil Jerrymu, a jaký mě nahnal strach se jen tak zapomenout nedá. Ale s ním byl ještě jeden pán. Pán, co se jevil zezačátku všem zvláštní, protože v kotli prodával nože. Zezačátku jsem se ho bála, ale nakonec mi padl do oka a přátelství (pokud se tomu tak dá říkat) trvá až doteď. Nikdy na něj nezapomenu, protože mi do života přinesl mnoho poznatků a ukázal mi, že bych neměla soudit člověka na první pohled. Kvůli ministerstvu však musel zmizet z Británie, nejdříve šel do Albánie, kde je teď nevím. V posledním dopise mi psal něco o tom, že radši kde je říkat nebude, protože neví, jestli ho ministerstvo ještě nehledá. Jak já ty ministeráky nesnáším... Na rozloučenou mi pak dal prsten, který pro něj byl dost důležitý, ikdyž jeho historii asi nikdo neví. Ten prsten jsem z prstu ani nesundala a ani to nehodlám udělat.
Další rok jsem poznala Alice, taky moc dobrá dívka, a Dariuse (můj druhý kluk). Byly to krásné časy. Ale vztah mezi námi se pak nějak... Prostě už to nebylo takové, jaké to bylo před tím. Ale co se dalo dělat. Čas ubíhá a co si pro nás osud připraví nevíme do chvíle, co se to nestane.
PPak jsem poznala Ammy Trixit. Je to takovej prdlouš, že někdy nevím co si o ní myslet, ale mám jí moc ráda doteď, ikdyž na ní leze puberta.
Potom už si pamatuju jenom poslední rok, který se mi moc psát nechce, snažm se na něj zapomenout, protože jsem v něm ublížila dost lidem a už to nikdy nehodlám opakovat. A nic mě k tomu ani nedonutí.

Ikdyž to asi nikdo nikdy kromě mě číst nebude, stejně to sem napíšu. Má ruka to přežije *smějící se smajlík*
Strašně moc děkuji všem, co mi něco do života přinesli a nebo se jenom ukázali v mém obzoru, vážím si toho a doufám, že s některými se budu potkávat i nadále.

zápis 2

4. února 2015 v 18:21 |  7. ročník
Deníčku, omlouvám se za dlouhé nepsaní do tebe. Tím, jak jsem získala post primuse nemám moc času na ostatní věci.

Posledních pár měsíců je to se mnou psychicky čím dál tím horší. Matt a Jamie mi pletou hlavu a já se furt bráním tomu si vybrat jenom jednoho z nich, když bych tomu druhému ublížila. S Jamiem jsem už přibližně půl roku, ale poslední dobou se mi zdá, že city, co k němu chovám jsou čím dál tím zatracenější a city k Mattovi stále silnější. Asi to je i tím, že s ním trávím hodně času narozdíl od Jamieho, co je stále někde nevím kde a nebo je zalezlej v kabinetě. Ale začnu psát o něčem jiném.

Je těsně před Vánoci, Já každou noc lítám po hadě, chytám studenty mimo koleje, dávám tresty. Už mi z toho hrabe. Ani pořádně nespím. Posledně kdy jsem se pořádně vyspala bylo hm... Asi předevčírem. To jsme s Mattem zalezli do opuštěného kabinetu ve sklepení.
Vein dělá furt nějaké blbosti, včera napadl nějakého prváka. Tak jsem mu zase uvalila trest. Docela už mě to vytáčí. Asi zajdu za kolejní Zmijozelu a navrhnu, aby mu udělila něco extra. Jednou jsem ho po večerce načapala s kapucí a rouškou. Docela jsem se ho v tu chvíli lekla. Já ani nevím co ti tu mám psát deníčku. Moc toho na psaní není. Nebo je, ale já to tu vypisovat nechci. Nechám si to jenom pro sebe. Tak se zatím měj...
 


zápis 1

17. ledna 2015 v 18:04 |  7. ročník
Deníčku, je brzy k ránu, sedím na lavičce v šatně na hřišti. Na jedné straně je Rosie, která nevypadá moc klidně, na druhé straně spí v rohu Richard a na druhé straně laviček Matt. Nevím co se to dneska vůbec stalo. Mám v hlavě zkoupstu zmatků. Celou noc jsem kvůli tomu nespala...
Dala jsem se do řeči s Mattem někdy po večeři, když odcházel z tréningu. Je to prefekt a pak nás teda napadlo, že projdeme hrad spolu a zkostrolujeme, jestli nikdo neřádí na chodbách. Nikdo nikde, Matt řekl, jestli si někam nesedneme protože ho bolí nohy, sloulasila jsem a tak jsme šli nejblíž, kde byly nějaké lavičky. Bylo to na střeše. Bylo to zvláštní. On byl zvláštní, takovýho jsem ho ještě nikdy neviděla a je mi z toho smutno. Když jsme zjistili, že už máme po prefektské večerce, řekl mi, jestli nezalezeme do nějakého klubu Bradavického časopisu. Souhlasila jsem. 5íkal, že možná někde u sebe ve věcech vyhrabe nějaké víno a tak jsem řekla, že já můžu vyhrabat záložní lahev whisky, kterou jsem s sebou měla pro všechny případy na hradě. Pak už to šlo všechno triskem. Matt vypil skoro půl litru whisky. Nejspíš na alkohol není moc zvyklý. Začal mít všeljaké různé poznámky ve stylu, že všichni kterým se dá věřit odchházejí a další. Přišla i řeč na mě, ale nebudu předbíhat...
No, po nějaké době už po půlnoci na mě Matt najednou vybafnul, že už má dost těch řečiček a že bychom si měli jít někam pořádně užít, třeba si jít zalítat na koštěti. Souhlasila jsem, ani nevím co mě to napadlo... Je fakt, že i já jsem byla trošku přiopitá, ale měla jsem jenom půlku hrnku zatímco on si dal jeden a půl. Chtěl, abych se šla podívat na kolej, jestli tam náhodou nebude Rosie a Richard. Byli tam a tak jsem jim řekla, že je chce Matt vidět, že si chce trochu zalítat. Bylo na nich vidět, že váhají. Přecejenom bylo už dost pozdě. Nechala jsem jim chvíli na rozmyšlenou s tím, že já se běžela převlíct do pokoje. Tam byla Alice a Ammy, koukali na mě tak nějak všeljak. 5ekla jsem jim, že si jdu zalítat, vzala jsem na sebe ten dlouhý černý svetr. V tom mě Alice zastavila s tím, že takhle tam prostě nepůjdu a tak mi vrazila něco co měla na famfrpál. Jsem jí za to vděčná, protože venku už bylo vážně chladno. No, rychle jsem se sebrala a utíkala do spolky. Tam už na mě ti dva čekali a tak jsme vyrazili. Bála jsem se, že potkáme nějakého profesora, pořád jsme se každý ohlížel a drželi jsme se v co největší tmě to šlo.
Po nějaké době jsme dorazili k hřišti, zaklepali na dveře a tam už stál usmívající se Matt a vzal nás dovnitř. Potom nás táhl do šaten ať si sedneme a popovídáme si. Nebyla jsem proti, protože v podnapilým stavu lítat na koštěti asi není moc bezpečný. Jenže celá konverzace, při které jsem doufala, že proběhne v pohodě se dá se říct zvrtla. Matt měl zase připomínky na to, jak se cítí sám, jak je na hradě už čím dál tím míň lidí, kterým se dá věřit. V jednu chvíli jsem se ho vážně bála a asi jsem nebyla sama, když jsem v rohu koukla na stojícího Richarda a za ním byla Rosie celá rozklepaná a chytla se ho na moment za ruku. Viděla jsem, že ti dva by nejradši odešli. Taky jsem o tom v jednu chvíli přemýšlela, ale nechtěla jsem Matta nechat samotnýho, opilýho někde, kam se moc lidí nedostane. Tak jsme se teda všichni rozhodli, že tam zůstaneme. Všichni zasedli na lavičky, Richard po nějaké době usnul, Rosie mlčela a já koukala kamsi. Slyšela jsem, jak se Matt zvednul a někam kráčel. Koukla jsem na něj a měl namířeno ke mně. Děsilo mě to. Tušila jsem o čem začne mluvit. Říkal, co všechno udělal špatně, a že teď udělá něco co naopak udělá dobře. Řekl mi něco, co ve mě probudilo staré vzpomínky, které jsem chtěla zapomenout, ale vždycky zůstali někde uvnitř kde je každý jenom přehlížel. Po takové době a řekne mi něco takového jako že mě miluje.
Sakra deníčku chápeš to? Já už z toho začínám mít hlavu vedle... Co se to k sakru děje? Dlouho se ke mě nikdo nehlásil, z Dara se stalo kdoví co a pak najednou já a Jamie a do toho mi Matt poví tohle. Nevím co dělat, nejraději bych se vytratila zpátky do toho labyrintu s tím, že bych odtamtaď už nikdy nevylezla...

zápis 5

17. ledna 2015 v 13:54
Milý deníčku, omlouvám se, že jsem do tebe takovou dobu nenapsala. Neměla jsem tolik času psát, tak napíšu až teď co se od poslední doby, co jsem ti napsala vůbec stalo. Na konci roku jsme našli Uniterum ve složení zhruba 9 lidí. Kath, Benji, Darius, já, Alice, Ammy, John, Matt a Jennifer.
Tento kouzelný kámen ukradl jeden z profesorů. Měla jsem zezačátku podezření na Alerta nebo někomu takovýmu, ale nakonec to byl profesor co učil formule. Ruythela. Spolu s uniterem a jedním mladým profesorem jako růkojmím se ukrýval v labyrintu nedaleko druhé zkouškové místnosti. Otevřel nám ho ten duch který byl spojený s Uniterem. Labyrint byl od začátku tajemný, muselijsme přijít na několik úkolů, hádanek a dalšího. Byla tam tma, chladno a stále nás tam něco sledovalo. Nakonec jsme zjistili, že to bylo jenom strašidlo, co to tam má hlídat či co. No vrátím se k tomu labyrintu.
Jako první úkol bylo přejít přes mříže. To těžký nebylo. Potom to byl ale těžší oříšek. Měli jsme přejít přes nějakou zátoku pomocí kostek, protože nakonci byl vchod dál až moc vysoko na to, abychom se tam vyškrábali. Po nějaké době jsme to ale zvládli, protože Alice měla jednu toerii, která zafungovala perfektně. Po dlouhém bloudění na patře u labyrintu, kde začínala být větší zima jsme pak našli mříže a za nima nás oslňoval oheň, zezačátku byl všude. Byl to ale pravý oheň, hřál a ozařoval okolí kolem sebe. Netušili jsme, zda ho uhasíme, ale nakonec se to povedlo a tak jsme tedy za sebou měli další úkol. Po nějaké době jsme pak dorazili k místu, které mi nahánělo největší hrůzu. Byla to slepá cesta nad propastí, která naštěstí byla nějakým kouzlem opatřená aby se nám nic nestalo. Přes to jsme se dostali pomocí hádanky, která byla na tabuli. Byla tam napsaná zvířata a čas- ten nám říkal jakým směrem se máme vydávat. Zvířata pak kolik kroků. Na konci té propasti, když jsme se všichni dostali nakonec dali jsme si pauzu. Já blbec jsem totiž spadla hned napoprvý a udělala si něco s kotníkem. Po dalším bloudění jsme po několika hodinách došli k další zastávce, která byla narafičená. Poznávání lektvarů, ostání se do klecí a použití pák na otevření dveří, co vedli dál. Všechny lektvary kromě jednoho jsme měli rozeznaný hnedka. Dlouhou dobu jsme jen tak bloudili a nevěděli do čeho jdeme. Asi o půlnoci jsme už všechno vzdali a rozhodli se, že půjdeme spát. Já samozřejmně byla u Dara. Spali jsme docela dlouhou dobu a pak zase se vydali na cestu labyrintem dál. Po bloudění po celém patře jsme našli schody vedoucí do dalšího patra. Tam to ale nebylo o moc lehčí, když přesně na konci tohoto patra zjistíte, že se musíte vrátit kvůli tomu, že jste na začátku někde něco zapomněli a brána dál se vám neotevřela. No, bolely z toho nohy docela dost. Kdbyž jsme se pak zase dobelhali nahoru na konec druhého patra, mohli jsme jít zase o pár kroků dál. Ale to už bylo náročnější, protože jsme před sebbou měli neviditelné bludiště. Nevěděli jsme jestli se dostaneme na konec. Nějak se to povedlo všem kromě Johna. Ten se někam zatoulal a pak se zase objevil. Po tomto labyrintu nás už čekali jenom místnosti se 4 dveřmi do dalších. Hroší bylo to, že jakmile jste se dostali do jiné místnosti, a chtěli jste se vrátit nešlo to. Bylo to tam začarované a jakmile jste vlezli do jedněch dvěří, bylo málo pravděpodobné, že byste se vrátili tam,, kde jste začali. Takhle jsme chodili x hodin ale nakonec se povedlo. Dostali jsme se nakonec, kde byl Ruythela, všude po mísnosti byly zakopávací pasti a uprostřed na podstavci Uniterum. Zatímco se všichni snažili porazit Ruythelu, já jsem si dala do hlavy jiný úkol. A to vzít uniterum a pak se všemi společně utéct ven z podzemí a předat uniterum tomu, čemu náleží. Napoprvé sebrat uniterum nebylo těžké. Prostě jsem musela najít skulinku, kde nebyly zakopávačky a rychle čapnout uniterum. To se mi dařilo, vypadalo to, že si toho ani Ruythela nevšiml dokud jsem se neprobala z bezvědomí bez Unitera v ruce. Ten chlap furt mlel něco o tom, že je jeho a nikomu ho nedá. Kath pak nakonec Ruytelu dorazila, sebrala Uniterum, hodila ho mě do rukou. Svázala ho a pak už jenom honem pryč dokud se to v labyrintu nezačalo sypat. Uniterum mi hřálo v rukou. Prý to bylo kvůli tomu, aby nás ochránilo.
Všechno dopadlo dobře až na to, že Daro to při souboji dostal do hlavy a byl pár týdnů mimo. Trhalo mi to srdce víc než jak si umíš představit. Zapomněl na všechno co se dělo. Po probrání si myslel, že je prvák a že se jenom bouchnul do hlavy. Postupně se mu pak vzpomínky vraceli, ale už to nebyl on... Na začátku prázdnin jsem to s ním pak skončila. Neměla jsem už síly na to ho furt mít na očích a všechno dalšího k tomu. Přes prázdniny jsem se pak rozhodla, že už nechci být jenom ta jemná květinka co by neublížila mouše. Chci umět bránit sama sebe a i ostatní kolem, co mám ráda. Dohodla jsem se s Jamiem Palmaaterem, že mě doučí kouzla a procvičí tak, abych nebyla hned vyčerpaná a abych byla schopná něčeho dosáhnout. Nikdy bych ale neřekla, že by to dopadlo tak, jak to dopadlo. Nakonec to nebylo jenom doučování ale i sblížení a daní se dohromady. Je to skvělý kluk, ikdyž všichni říkají, že bych s ním být neměla protože měl už spoustu holek. Ale tak nějak mě to moc nezajímá. Teď je teď minulostí je netřeba se zabývat...

Zápis 4

15. listopadu 2014 v 22:23 |  6. ročník
Deníčku, Blíží se to. Nebudu to tu všechno říkat. Jenom to napíšu dost stručně.
Duch s námi promluvil. Jsme jako určitá skupinka, co se řítí za uniterem. Už víme, jak se k němu dostaneme díky tomu duchovi. Ten, co ho ukradl je v jedné tajné místnosti, která je zabezpečená. Abychom se tam dostali, je potřeba mít lektvar který stál dva dny na měsíčním světle a vypít ho musí jeden z každé koleje. Tak jsme nabrali do skupinky ty nejschopnější z kolejích o kterých jsme věděli. Samozřejmně to byl Daro ze Zmiju a Benjamin z Nebelvíru. Z Havru pak jako králík jde Kath a z Mrzimoru já. Nevím, kdy tam vyrazíme, ale začíná mě to děsit. Co když tam něco najdeme? Co když tam bude spousta černokněžníků, co nás všechny pochytají a někde uvězní? Začíná na mě jít panika, ale musím zachovat klid. Jsem přece prefektka, nemůžu ukázat před mladšíma strach, když mám být jejich vzor... Zpět k věci. Dneska na tabuli, na které byl nápis rozloučení se zimou a program toho dne, viděla jsem tam nápis CEER a další, co tam bylo vepsáno. Ale podle toho, kdo tu rozlučku pořádá říkal, že proti vepisování byly ty tabule ochráněny kouzlem. Je to divné. Mám ze všeho všelijaký pocit. Možná jsou tohle mé poslední hodiny na hradě deníčku. To je vše na co jsem schopná dneska napsat.

zápis 3

9. listopadu 2014 v 17:34 |  6. ročník
Deníčku! Jak já jsem hloupá... Posledních pár dnů bylo snad to nehorší co mě potkalo. Mylím, že tenhle zápis bude jeden z nejdelších co jsem kdy psala. Nemůžu spát, mívám křeče, je mi každou chvíli blbě a to jenom kvůli uniteru a duchovi, co nám dal hloupý úkol, že nám může věřit. Ale pokud chvilku vydržíš, tak ti to povím popořádku.

Od té doby, co odešli bystrozoři se hradem line divná atmosféra. Po hradě se objevuje prášek, cizí duch kvílí, profesoři nejsou ve své kůži a myslím, že to platí i o těch pár, co se tím zabývají a chtějí uniterum získat zpět a dát ho na patřičné místo. Mezi těch pár patří hlavně Ammy, Alice, John, Matt, Jerry, Hayley, Kath a dokonce i já. Naši mrzimorští udělali skupinku, Kath s Mattem druhou. Mrzimorští věří panu Thorinsonovi, kterému věřím i já a spolupracujeme teda vlastně spolupracovali jsme a Kath s Mattem spolupracují s Alertem. Tomu bych jí osobně moc nevěřila, když jsem viděla pohledy na uniterum když ještě bylo tam kde bylo a taky Ammy mi něco říkala. Vypadá to, že uniterum chce a těm dvoum pomáhá jenom kvůli tomu, aby oni našli uniterum a jemu ho přinesli přímo do rukou. Vlastně, jsem se ani nezmiňovala o sobě. Kam vlastně patřím nebo nepatřím. Sama to nevím, jsem jenom takový prostředník co tam houby dělá a jenom si spojuje věci. Teda myslím si to o sobě. Moje seběvědomí už není ani na 50% z toho, co bývávalo. Navíc jsem to dneska.. vlastně včera asi zkazila tak, že se to ani vrátit zpátky nedá.

S Kath a Mattem hledáme uniterum. Jeden duch o něm ví a dokonce ví kde je. Jeho první požadavek, aby s náma mohl mluvit byl takový, že jsme měli zjistit jeho jméno a kdo vůbec je. Zjistili jsme to.. teda Kath a Matt. Ještě někdy před tím jsme se snažili najít Barona a nebo Šedou dámu. Baron se nikde neukázal. V podzemí prostě není jak všichni říkají. Tak jsme hledali Šedou dámu. O té jsme se dozvěděli, že se zdržuje v horních patrech a nebo v knihovně. No, ani si nemusíš domýšlet co nás čtyři napadlo. Vloupili jsme se do knihovny. Je to tak. Hledali jsme dámu, ale nikde nebyla. Ta by totiž něco o tom prokletým kameni mohla něco vědět. No, asi po půl hodině jsme to vzdali. Už bylo hodně pozdě a tak jsme si šli všichni na kolej lehnout.

Den na to jsem těsně před večerkou potkala Alice s Jerrym. Chtěli po mně pomoc, protože viděli prášek, co vedl k truhlám. Neumějí druhý odemykací, tak jsme se tam šli mrknout. Samozřejmně jsme zase na nic nenatrefili. Až najednou když jsme vylezli z té předsíňky se tam objevil ten duch. Říkal, že pokud neznáme jeho jméno, tak že s námi mluvit nemůže. Já to jméno věděla ale před těma dvěma jsem ho říkat nechtěla. Stejně mi nic jinýho nezbylo. Vykřikla jsem jeho křestní, po nějaké době i přijmení. Zarazil se a prohlížel si jednoho po druhým. Začal vykřikovat něco ve smyslu, že nemáme věřit profesorům a že nám nevěří. Dal nám další úkol. To byl ten kámen úrazu. Dal nám za úkol sebrat panu Thorinsonovi z kabinetu jednoho pavouka co tam má. Je to jejich milovník. Věděla jsem to moc dobře. Měla jsem dvě možnosti a to buď se s ním domluvit, a nebo se mu tam vloupat a pavouka vzít. Po nějaké době se u truhel objevila i Kath. S tou jsme pak šli k Thorinsonově kabinetu a jednoho pavouka jsme mu sebrali. Teda spíš já. Kath má z pavouků hrůzu. Potichu jsme se vplížili po odemčení dvěří dovnitř. Já otevřela víko od akvárka, kde ti pavouci byli a pomalu do akvárka natáhla ruku. Jeden z nich na mě skočil a kousnul mě. Měla jsem chuť vykřiknout, ale věděla jsem, že by to byl průšvih. Rychle jsem čapla pytel co jsem měla v kapse, přehodila ho přes pavouka a rychle a jemně jsem ho vykroutila z ruky. Kath pak rychle zavázala pytel a padali jsme z kabinetu pryč. Než jsem se vzpamatovala, po tom kousnutí mě ruka pálila a strašně moc bolela. Začalo to napuchat a mě bylo strašně špatně. Vlastně doteď mi je špatně. Běželi jsme rychle k ošetřovně s doufáním, že ten pavouk nebyl nějak moc jedovatý. Křeče se stupňovali a byl v tom i šok. Po těch co byli kolem jsem zvládla zařvat ať běžej pro nějakýho profesora. No, naneštěstí přiběhl Thorinson, co všechno poslal na koleje kromě mě, Kath a Matta. Do jeho kabinetu mě doslova dotáhli. Prof nevypadal zrovna přívětivě. Asi jsme ho naštvali. Nějakým způsobem zjistil, že já a Kath jsme se k němu vloupali a sebrali mu pavouka. Nejdřív Kath zapírala, ale nakonec jsme se přiznali. Nejspíš jsme ho pěkně zklamali. Teda co se mě týče to je 100%. Dal mi nějakej flakonek kterej měl utlumit křeče, abych pravdu řekla, asi před hodinou jsem ještě křeče měla. Ale to je jedno. Mám pocit, jako kdybych zklamala všechny kolem sebe. Včetně mě. Stydím se za sebe. Dneska bychom měli jít k Thorinsonovi na kobeřeček. Myslím, že bude chtít srozumitelný vysvětlení... Nejspíš mě odevzdání prefektského odznaku nemine.... Už je k ránu deníčku, Ani nevím, co bych ti měla dál psát. Jsem tak nějak vyčerpaná. Horší je, že nezamhouřím ani oka. Chíli mi je zima, chvíli zase vedro. A trápí mě svědomí. Bojím se jít k Torinsonovi na kobereček. Navíc, když nevím, co po nás bude chtít...

zápis 2

24. října 2014 v 22:54 |  6. ročník
Ach Deníčku.... Ani jsem ti zatím z hradu nenapsala, což je špatný, protože se toho tolik stalo.
Začnu tedy od začátku.
Začátek roku probíhal jako každý jiný. Zařazování prváků, poznávání hradu, hlídání po večerkách... Jednoho večera však bylo něco jinak. A to to, že ukradli Uniterum.
Uniterum je jakýsi drahokam složený ze čtyř. A to z rubínu, emaraldu, safíru a turmalínu. Je to mocný drahokam, který byl něco jako základní kámen Bradavic. Každý kus kamene co je jinak barevný má svou charakteristiku. Ten kdo ten drahokam ukradl, tak má asi neuvěřitelnou moc. Ale na hrad to nemá moc dobrý vliv.
Po pár dnech co bylo uniterum odcizeno, na hradě se začal objevovat divný prášek a začalo se po hradě ozývat divné kvílení. Nelíbilo se mi to od začátku a tak jsem si teda začala věštit jestli mi koule ukáže něco málo. Ukázala mi něco, co nejsem schopná si sobě doložit tak, abych to pochopila a nebo tak, aby to nebylo moc drastické. V kouli se mi totiž objevily obrazce jako zabodávající se nůž, sekyra, svíčka s plamene, rostoucí strom a dokonce i smrtonoš. Bojím se toho. Asi se bude dít velká mela.
Vrtá mi to hlavou doteď, dokonce jsem to už i řešila s paní Senter a panem Torinsonem. Po pár hodinách mi od Johna přišla zpráva, že prý by se mnou chtěla mluvit Hayley(jedna holčina z Nebelvíru) o tomhle. Pan Thorinson se nás snaží dát do skupinky. S Hay jsem se pak bavila o všem co jsem věděla, ona mi dala taky nějaké informace co vyčmuchala, ale stejně to je málo. Ona měla teorii co to uniterum dokáže a já zase měla teorii, co by se mohlo stát, kdyby se uniterum vytratilo navždycky. Je to zapeklitý případ, sice si asi každý myslí, že všechno řeknu,a le asi nic moc říkat nebudu a budu pátrat sama, jako skupinka bychom byli až moc nápadní.
Asi den dva potom jsem s Alice zašla za Thorinsonem ohledně prášku, jestli už něco vykoumal a taky jsem se ho ptala jestli mám dvě prvačky, které jsem omylem pustila do naší koleje a při tom z ní nebyly, a to mi ještě lhaly že jo a ještě k tomu běhaly NAHÉ po škole. No tak jestli jim mám dát jenom trest a nebo jestli mám zažádat o stržení bodů. Nakonec by to byl jenom trest pokud by se dneska dostavily, což neudělaly.
Dneska jsme pak po obědě šli za Torinsonem s Johnem, prý s náma chtěl probrat ten prášek. Dělali jsme pokus. Udělal lektvar který reaguje snad na všechny látky, vypadal docela nechutně a jedovatě zeleně. Divný, že ten lektvar na ten prášek vůbec nereagoval, jako kdyby ten prášek vlastně nic nebylo. Ten lektvar reagoval i na vodu! Nevím co dělat, všechno mě začíná zmáhat. Možná je toho na mě moc, navíc, už ani Daro si se mnou nepovídá. Miluju ho, ale od poslední hádky která byla ani nevím proč se prostě všechno tak nějak vytratilo. Naše komunikování, usmívání se. Daro chtěl dokonce v jednu chvíli odjet z hradu pryč a nechat mě tu samotnou.
Teď už je ale noc a já všechno co vím říkám Ammy, teda alespoň velkou část, je další co se o tohle zajímá.
Sepsala bych toho víc, ale už mě bolí ruka, možná někdy příště něco dopíšu, tak dobrou deníčku.

zápis 1

10. října 2014 v 18:17 |  6. ročník
Milý deníčku, už jsem do tebe nějakou dobu nenapsala tak to zase napravím.

Začala škola a s ní i prefektování, které jsem použila už druhý den po příjedu na hrad, protože mi řekni, jak někdo může být tak "inteligentní" aby kouzlil po ubohých prvácích a dokonce i po prefektovi s tím, že zadaný trest ani nesplní tak, jak si to prefekt přeje. Konkrétně o kom mluvím? No jasně že o té číňance jménem Wang. Ještě s ní byl Colden, ale toho moc neřeším. Carimelle je už nějakou pěknou dobu docela drzá a asi ani neví, kde legrace končí.
Ale začnu od začátku.
Druhý den ráno jsem se probudila, měla dobrou náladu a chuť províst naše prváky po radě. Asi mě někdo předběhl a nebo spousta z nich pátrali sami ale to mi je jedno. Ze začátku jsme byli docela veliká skupinka a já tedy začla s vycházkou kde jinde než ve sklepení u záchodů. Před kolejí jsme narazili na zakopávačky. Nějak extra jsem to neřešila, protože to nemělo ani cenu. No, u těch záchodů jsem začala s kecáním aby to ty prváky trochu zabavilo a do toho tam vlítla Wang s Coldenem. Wang měla v ruce hůlku, Coldena jsem slyšela jak nahlas řekl formuli na zakopávačku. Nežjsem se vzpamatovala a mohla něco říct, Wang na mě seslala blábolivý a já nemohla ani mluvit! Hlupačka to jí jen tak nedaruju, budu jí dusit jak nejvíc budu moct. Když jsem se konečně rozmluvila, tak jsem na ně už zařvala něco ve smyslu "Trest! Dneska v devět budete ve vstupce a ne, že ne!" Nejdřív po mně koukala, jako kdyby vůbec netušila že jsem prefekt a že tohle si dovolovat nemá, ale myslím, že to mělo bejt divadýlko aby jí to prošlo. No, dál už prohlídka šla hladce, sice byla dlouhá, protože hrad je veliký, ale nějak jsme to zvládli. Jako závěr a poděkování, že mě prváci poslouchali a byli hodní tak jsem jim s Alice(která mi pomáhala je provést) ukázala kuchyň, kde se mohli pořádně nadlábnout. Alice je pak ještě odvedla k famfrpálovému hřišti, aby věděli kde je a já pádila na ten trest.
Byla jsem mírná, chtěla jsem po těch dvouch jenom to, aby napsali na 15 stránek esej ohledně toho jak se mají chovat. Odflákli to, zezačátku jsem si říkala, že je divný, že to mají tak rychle, ale budiž. Oni zdrhli, já zašla za profem, teda nikoho jsem nemohla najít a jelikož mám pana Alerta docela v oblibě, tak jsem zašla za ním, a pak se to řešilo. Wang s Coldenem a já s Darem(ten je prý napolo prefekt) jsme seděli v jedné učebně a každý se vyjadřoval ohledně toho, jak to vlastně bylo. Ti dva museli trest sepsat pořádně a přesně na 15 stran drobným písmem. Asi mě už vážně nemají rádi, ale to je jedno :D

Vlastně jsem zapomněla, že jsem měla narozeniny. Už mi je 17 a můžu kouzlit mimo hrad, to je docela super! Je mi líto, že si nikdo nevzpomněl a vlastně, štve mě, že ani já nevěděla. že 9. září už je za mnou. Ale tak stává se no. Příště si to někam zapíšu :D
Pro dnešek už končím, dneska mám totiž volno a budu chytat lidi a dávat tresty, začíná mě to bavit, ikdyž chybí mi na hradě Ash a Matt, ti totiž drželi spoustu lidí na uzdě. Teď mám pocit, že jsme asi 2 co chodí po hradě a nějací profesoři. Dokonce máme na hradě jednoho, co má asi v oblibě chodit nahý nebo nevím. Možná je z nějakýho kmene a tam je normální nosit jenom divný slipy a jinak nic. Je to docela komické, snad ho nemáme na žádný předmět.

zápis 9

21. září 2014 v 16:52 |  5. ročník
Deníčku, prázdniny pomalu končí, prváci přijíždějí do Londýna a já jenom jako každý rok doufám, že prváci nebudou jíst jídlo se zeleným povlakem a pozvrací celý Kotel. Radši to pak nechci vidět na hradě. Bude to docela těžký honit po hradě prváky. Tenhle rok mi připadají nějako moc energičtí. Snad to je jenom moje domněnka.
Ta baba, který jsem říkala lednice se pořád ukazuje, prý už o ní ministerstvo ví, tak snad ji brzy chytí a zavřou do Azkabanu. Je to totiž psychopatka, takové výkyvy nálady jsem neviděla u nikoho koho znám. V jednu chvíli se se mnou baví docela přátelsky, podruhé si mě nevšímá a potřetí vyhrožuje. Naštěstí nejsem její cíl já, ale děsí mě pomyšlení na to, že to je malý 12 letý John od nás z koleje. Je fakt, že jí furt provokuje, ale stejně. Musím ho nějak varovat. Včera jsem tu babu potkala v Kotli a neseděla u stolu sama. Seděl tam s ní i Walker a kouzlili na všechny různé barvy vlasů a nebo kůže. Že si to vůbec dovolí na takovém místě...
No vlastně chtěla jsem ti napsat o něčem jiným než jenom o tomhle. Asi před měsícem byla nějako poškozená letaxová síť a ten kdo se chtěl dostat do Londýna se bohužel dostal do nějaké bažiny. První dva dny to bylo tak nějak v pohodě. Měli jsme dost málo jídla a každý dumal nad tím, jak se dostat pryč z toho smradlavýho hnusu co bylo kolem. Mě se z toho dělalo zle. No, potom se tam začalo objevovat velké množství žab a další den to bylo horší a horší. Ministeráci si všimli včas že je něco v nepořádku a všechno (snad) napravili a dostali nás zase pryč. Huh ani nevíš deníčku jak moc jsem byla ráda na čerstvém a nesmradlavém vzduchu. No do začátku roku už sem asi nic nenapíšu, furt se snažím vydělávat na ty prostory na čajovnu. Už mám peněz docela dost ale stejně. čím víc tím líp. Tak se zatím měj.