Zápis x - poslední zápis na hradě

20. března 2015 v 22:35 |  7. ročník
https://www.youtube.com/watch?v=lJqbaGloVxg
Milý Deníčku,
Je to už 8 let, co chodím do Bradavic, potuluju se po chodbách, sedím na schodech a šklebím se na každého druhého studenta, co kolem mě projde. Jenže tyto časy už pro mě končí. Tedy tady, na této posteli, v tomto pokoji, v Mrzimorské koleji. Mám z toho smíšené pocity. Všeho tady mám už po krk, ale zárověň mi to všechno bude moc chybět. Ale než se dám k děkovačce, tak bych mohla shrnout pár věcí, co jsem tady na hradě zažila.
Úplně jako kdyby to bylo včera, co jsem se objevila poprvé na pozemcích Bradavic a začala svůj dobrodružný život začínající přímo tu. Když jsme všichni prváci jeli vlakem, pamatuju si,že jsem nikoho moc neznala. Jenom mou starší sestřenku Sam, co se mě ujala a na hradě mi všecno ukázala a vysvětlila. Vlastně co si tak pamatuju, jediný, kdo z mého prvního ročníku doteď vydržel ve škole je Gian. Sice je několik ročníků níž než by měl být, ale pamatuju si jeho obličej z lavic v prváku.
Po roce jsem pak poznávala lidi, se kterýma jsem si začala být blízká. Poznala jsem například Jacoba Samese, který je teď kdoví kde. Nebo Matta Blacka, Nell Colliar, Spencer (příjmění si už nepamatuju), Hayley a hromadu dalších. S některými jsem zažila spoustu zábavy a jsem za to moc ráda. Měla jsem chvíle, kdy jsem měla chuť se někde ztratit a už se neobjevit. Někdy se divím, že se se mnou vůbec někdo na hradě chtěl bavit.
Dále si pamatuju, že byla nějaká epidemie zelené plísně, ke které jsem vařila lektvary, aby se nakažení uzdravili. Tu plíseň přenášeli zvířata, tak se museli dělat ploty a stavět je kolem lesa. Byla jsem jedna z těch co ty ploty hlavně stavěla a připevňovala do země. Myslím, že na mě v jednu chvíli chtěla zaůtočit nějaká laň, naštěstí tam byl nějaký profesor co jí uspal. Byla to těžká doba.
Nějaký ten rok dál, co jsem měla prvního kluka (myslím, že se jmenoval Jerry Dorn, taky už ani nevím, kde je mu konec) a byly prázdniny, Začali se stěhovat do Kotle lidé z Obrtlé ulice, protože ta se uzavřela kvůli nevím čemu. Byl tam chlap, kterého bych poznala ještě teď, protože to, co způsobil Jerrymu, a jaký mě nahnal strach se jen tak zapomenout nedá. Ale s ním byl ještě jeden pán. Pán, co se jevil zezačátku všem zvláštní, protože v kotli prodával nože. Zezačátku jsem se ho bála, ale nakonec mi padl do oka a přátelství (pokud se tomu tak dá říkat) trvá až doteď. Nikdy na něj nezapomenu, protože mi do života přinesl mnoho poznatků a ukázal mi, že bych neměla soudit člověka na první pohled. Kvůli ministerstvu však musel zmizet z Británie, nejdříve šel do Albánie, kde je teď nevím. V posledním dopise mi psal něco o tom, že radši kde je říkat nebude, protože neví, jestli ho ministerstvo ještě nehledá. Jak já ty ministeráky nesnáším... Na rozloučenou mi pak dal prsten, který pro něj byl dost důležitý, ikdyž jeho historii asi nikdo neví. Ten prsten jsem z prstu ani nesundala a ani to nehodlám udělat.
Další rok jsem poznala Alice, taky moc dobrá dívka, a Dariuse (můj druhý kluk). Byly to krásné časy. Ale vztah mezi námi se pak nějak... Prostě už to nebylo takové, jaké to bylo před tím. Ale co se dalo dělat. Čas ubíhá a co si pro nás osud připraví nevíme do chvíle, co se to nestane.
PPak jsem poznala Ammy Trixit. Je to takovej prdlouš, že někdy nevím co si o ní myslet, ale mám jí moc ráda doteď, ikdyž na ní leze puberta.
Potom už si pamatuju jenom poslední rok, který se mi moc psát nechce, snažm se na něj zapomenout, protože jsem v něm ublížila dost lidem a už to nikdy nehodlám opakovat. A nic mě k tomu ani nedonutí.

Ikdyž to asi nikdo nikdy kromě mě číst nebude, stejně to sem napíšu. Má ruka to přežije *smějící se smajlík*
Strašně moc děkuji všem, co mi něco do života přinesli a nebo se jenom ukázali v mém obzoru, vážím si toho a doufám, že s některými se budu potkávat i nadále.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama