Po škole...

9. května 2015 v 11:52 |  Dospělost
Milý Deníčku. Nenapsala jsem už extrémě dlouho a mám na to právo. Neměla jsem do teď vůbec čas kvůli cestování mezi zeměmi mě známými a nově poznanými.
Tak abych začala od první země, kterou jsem navštívila ještě o prázdninách...

EGYPT
Ano, Byla jsem v Egyptě. Bylo to ještě o prázdninách a do této země jsem se dostala díky Vin, která ejště na hradě vyhrála za nevíc bodů v soutěžích zájezd pro 3. Tak tedy vzala mě a Merovola. Bylo to tam oprevdu nádherné, všude samý písek a velké teplo. V den, co jsme se z Kotle pomocí přenašedla přesunuli na místo poblíž hotelu, na mě padla taková horda světla, kterou jsem ještě nikdy nezažila. Přece jenom... na Islandu nebo v Belgii, kde jsem byla kolikrát za babičkami je noc stejně dlouhá jako den, a není tu tolika tepla.
Hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl vlastně až na nás a personál uplně prázdný. Mohli jsme lítat po celém hotelu bez toho, aniž by si někdo ztěžoval. Ten hotel měl dva bazény. Jeden byl veliký a hluboký, druhý byl menší a mělčí, spíš jen tak pro relax a nebo pro malé děti. Dále tam pak byla jakási velká jídelna, že které jsme viděli na bazén, palmy a v povzdálí na písečné duny. Hotel nejspíš nebyl moc daleko od pouště.
První den byl takový spíš seznamovací se s okolím budovy a personálem, který byl milý. Jelikož je v Egyptě taky jiné časové pásmo než v Anglii, měloto na mě dopad a hned další den jsem zaspala začátek výpravy na lamách k pyramidám. Ale o nic jsem nepřišla. Vedoucí hotelu byla hodná a přemístila mě na místo, kde byl průvodce, Vin a Merv u velké krabice a baštili egyptské pochoutky jednu za druhou. Ach deníčku... ani nevíš, jak skvěle v Egyptě vaří. Jsou to lehká chutná jídla, po kterých hned nevyhládne. A hlavně jsou nejspíš i zdravější než to, co se obvykle udává v Kotli za jdlo a kdoví, jestli to vůbec někdy vidělo přírodu.
No... Jak jsem se s tou paní přemístila, průvodce mi udělal prohlídku pyramidy zvlášť. Nikdy jsem nevěděla, že si egypťané do hrobek schovávají i pohlady zpoustu váz. Zajímalo by mě, proč to tak v tehdejších dobách dělali. Možná na to jednou i příjdu, ale to se ještě uvidí. :D Po prohlídce jsme pak jeli zase na lamách zpátky do hotelu a tam jsme pak měli volný program. Jelikož bylo vážně teplo, tak nám nic jiného, než si pořídit tříšť u baru a skočení do bazénu nezbylo.
Další a tedy poslední den jsme pak měli možnost se jít podívat na trhy. Páni, tolik krásných věcí jsi Deníčku ještě neviděl... Přes lehké, jemné a kvalitní oblečení po šperky, nádobí, sošky, vodní dýmky, ovoce a oříšky. Na těchtot trzích ve mě vzrostla nakupující nálada a utratila jsem tam zhruba 80 liber. To se mi ještě nikdy nepovedlo :D . Ale obchodníci byli milí. Jenom někteří na mě divně zírali... možná pro to, že jsem blondýna a v okolí Egypta asi žádná blondýna nikde moc není. Pamatuju si, jak mi jednou mamka říkala, že jí chtěl někdo od dědy koupit za 4 velbloudy :D . Nevím ale jestli to bylo v Egyptě nebo někde jinde.
Po obědě toho dne jsme se už balili a přemístili se zpátky do Londýna. Egypt mi bude vážně chybět, ale co s tím nadělám? Třeba si tam ještě někdy jen tak pro zábavu zajedu.

ČÍNA
Nějakou dobu po Egyptě a asi 2 týdny po prázdninách mě taťka, jako dárek k narozeninám, vzal na měsíc do jedné z nejzajímavéších zemí na světě. Do Číny. Taťka mi řekl, že bych si měla užít nejen cesty přenašedlem a nebo se přemisťovat, ale abych využila i to, co stvořili mudlové, a tak jsme se tedy rozhodli, že do Číny ( lépe řečeno do Pekingu) poletíme letadlem, a v Pekingu nastoupíme na vlak, co nás odveze do vyšší nadmořské výšky a do malé vesničky s názvem Haix. Cesta vlakem byla vážně moc zajímavá, protože jsme projeli kolem několika rýžových polí, čajových plantáží a vším možným. V den, kdy jsem přijela jsem se seznamovala s okolím a lidmi, co taťku vřele uvítali i objímáním. Když jsem se ho ptala, jakto, že je tak populární řekl jenom jedno. Že zachránil v téhle vesnici několik domů od úplného shoření. Poznala jsem tam spoustu dobrých a hodných lidí. Ono to asi málokdo ví, ale číňané jsou vážně pohostinní a jsou vám schopní nabídnout všechno.
Třetí den, co jsme se doseznamovali jsme se s pár lidmi vydali na 5 denní výpravu do hor. Svou sovu jsem radši nechala ve vesnici, aby jí v horách něco nevystrašilo a nebo nesežralo. Narazili jsme tam na několik jezírek, na sníh v září! a i na pár vichřic a bouří. Bylo to opravdové vzrůšo. Navíc, když jsme měli jeden malinký mudlovský stan, který byl tak pro 8 lidí a nebyla tam ani koupelna. To jsem trošku proklínala. Ale i tak tam byla zábava, když tedy vyškrtnu ten zápach zpocených těl, lítání komárů kolem uší a popálení nohou od jakýchsi neznámých rostlin.
Jo, bylo to tam vážně úžasný. Mám pocit, že odteď mám na cizince jiný pohled, než jsem měla před několika lety. A cestování mě taky chytlo. Což mi připomíná.. Že jsem z číny mohla vzít větší množství čajů a pak to využít při otevření čajovny. Ale to už je jedno.
Kdybych měla shrnout mou výpravu do Číny, není co vytknout. tolika zábavy a dobrodružství jsem už dlouho nezažila. Nebo zažila, ale trochu jiným stylem... třeba jako Uniterum. Na to se mi ale vzpomínat nechce.

BELGIE
Ano, i tam jsem se od září objevila. Jela jsem totiž do Bruselu za babičkou. Dlouho jsem jí neviděla a ona mě taky ne. Naposledy prý viděla z rodiny Sam, který u ní byla tak před 14 dnima. Jelikož babička žije sama a už je opravdu stará na to, aby si doma pořádně uklidila a vyházela věci, co nepotřebuje, nabídla jsem jí pomoc. Uklízela jsem asi 2 dny v kuse, dokud nebylo všechno nádherně lesklé, uklizené a srovnané jak se patří.
V tu dobu, co jsem uklízela u babičky jsem taky venku před domem potkala mojí asiatskou kamarádku z dětství. Je to mudla a je asi o rok-dva starší než já. Prý teď učí někde na škole. Trošku taky hudrovala nad tím, jak děti nechtějí nic moc dělat. Je to fakt, mudlovské děti jsou dost líné. Neříkám, že všechny, ale většina jo.
Vlastně jsem zapomněla dodat i to, že se tam ukázal můj strejda, který taky měl v plánu u babičky uklidit. Jsem ráda, že jsem ho předběhla a měli jsme čas na to, se spolu nějak pobavit nad šálkem čaje o mé a Saminy čajovně. Prý se pracuje na stavbě. Už se nemůžu dočkat, až se podívám na naší čajovnu zblízka.

ISLAND
Když jsem navštívila svou babičku Reed v Belgii, napadlo mě, že bych se mohla zase ukázat i u babičky na Islandu. Ta už nemá byt jako babička v Bruselu. Má svou chaloupku, kde žije sama ještě asi se dvěma psy. Ale ty jí s úklidem a vařením nepomůžou. Říkám si, že babička Gudrun je mi bližší než babička Reed. Možná to je tím, že s Gudrun jsem vyrůstala od malička do 5 let. Ach jo.. nezapoměnu na ten rok, co se tam rozhodla jet se mnou i Sam a vážně jsme si to tam s ní užily. Máchaly se v potoce, trhaly kytky a honily motýly.
Když jsem dorazila na Island, narazila jsem tam na mamku s malým Axelem. Byla jsem ráda, že je po nějaké dloué době vidím. Můj malý bráška mi opravdu chyběl. Vlasně už ani nevím, kolik mu pomalu je. Zhruba 6, jo, vlastně je mu 6. Už chodí dokonce i do školy. Ach jo... tak strašně moc to utíká, až mi je z toho do breku. Můj protivnej bráška, co mi vytrhával samou láskou vlasy v náručí už umí psát, číst a zvládá i pár lehkých příkladů z matematiky. Nevěřímtomu.
Po nějaké době, co jsme se s mamkou a Axelem sešli u babičky, tak se tam objevil i taťka a po dlouhé době jsem zase měla pocit, že je rodina pohromadě, jak má být.
V tu chvíli došlo i na to, jak jsem se měla na hradě a jak dopadly moje známky z OVCÍ. Mám pocit, že dopadly nad míru dobře a naši byli spokojení. Měla jsem totiž jenom samá N a V. Jedno V bylo z přeměn, což mě opravdu těší. Na škole jsem se chtěla začít zajímat i o zvěromágství. Profesor mi to slíbil, ale potom mi nějak v sedmáku ty hodiny dost odpadaly a na vyučování látky mimo osnovu nezbyl vůbec čas.
Taky se mě naši ptali, co já a kluci, jak to s nimi mám. No, řekla jsem jim, že jsem jich pár měla. Ale asi nikdy jim nepovím to, že se jednou stala nehoda a já otěhotněla. Pomyšlení na to mě vždycky ničí. Mrzí mě, že to, co jsem nosila jsem nechala zabít, ale přece jenom, necítím se jako dospělá. Pořád jsem dítě i přes to, že mi je... uh... možná 19? Ani svůj věk už nevím. Je to se mnou už hrozný.
Jediný co jsem rodičům řekla o klucích řekla bylo to, že radši zůstanu sama a už žádnému klukovi ubližovat nebudu, protože vždy, když jsem se s nějakým rozešla, byla to hlavně moje vina. To už si na triko brát nechci. Myslím si, že i pohledy některých lidí mi říkají, jaká jsem vlastně hrozná, namyšlená a já nevím co všechno. Možná to je i pravda. Možná jenom na první pohled vypadám mile, ale jinak jsem mrcha. Ale to se ještě uvidí.


Před asi dvěma týdny jsem se vrátila zpátky do Londýna. Teď už je celý zasněžený a prázdný. Docela mi je líto toho, že nejsem na hradě. Ráda bych viděla zase profesory, známé tváře, chtěla bych zase upomínat lidi za porušování řádu a chodit po večerkách a hledat něco, co by mě mohlo nějak zaujmout. Teď už ale vím, že se na hrad nejspíš nevrátím. Byl by tam akorát další krk navíc, a tím pádem i víc práce pro skřítky. Navíc jsem, zjistila, že se na hradě objevila inspekce a podle nich je prý hrad na rozpadnutí. Tomu se mi ani věřit nechce, ale musím to tak nějak odkývat s nimi. Od té doby, co umřel pan ředitel Brumbál je hrad bez života. Langdom se navíc skoro vůbec neukazuje. To Brumbála jsem kolikrát potkávala na chodbě když jsem byla menší... Kdoví, co se s hradem bude dít dál. Doufám, že se na hradě neobjeví někdo jako před x lety rudí, co hledali jakésy vejce a kvůli němu zemřelo i pár studentů.

Za nedlouho už budou Vánoce. Už jsem stihla i nakoupit dárky pro mé přátele, kterým můžu věřit. Pro Vin, Merva, Ammy a Alice. Snad se jim ty knihy a ostatní věci budou nějakým způsobem líbit. Ale teď už deníčku dopíšu, protože mě bolí ruka z toho, co všechno jsem ti musela napsat a také kvůli tomu, že mi dochází inkoust. Doufám, že ti budu moct zase po nějaké době napsat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama